To co mně do Číny nejvíce lákalo bylo poznání kultury, především náboženství, filozofie a jak se toto projevuje na obyčejných lidech...východní země jsou opředené rouškou tajemství v duchovním rozvoji a lákavé pro mnoho poutníků.
Ve velkých městech máte však problém, že ani tak nepotkávate obyčejné lidí, ale samé turisty. Jako by člověka po příjezdu odizolovali a natlačili do míst, kde jsou právě jen ti turisti.
A tak jsem se těšil až opustíme tyto atrakce a konečně se vydáme do končin méně populárních a tedy turismem nezkažených.
Jeden z příkladů, Velká čínská zeď. Když toužíte po procházce ve frontě lidí táhnoucí se až kam oko dohlédne, plahočení se na slunci, v 90%vlkosti za pošťuchování a strkání se se sousedem s neustále někým nalepeným na vaši zadnici, je toto místo ideální.
Pokud netrpíte fobií z lidí, zde začnete...
Tak a konečně se dáváme na cestu,ČD alias Čínské dráhy nám zajišťují dostatečný komfort i když ne dostatek místa pro nás habány. Holt ty čínské vlaky jsou stavěné na menší postavy.
Usměvavá průvodčí nám však zpříjemňuje cestu a krátí čas pokusy o konverzaci. Bohužel vzdělanost populace v cizojazyčném směru je slabá a máte opravdu kliku narazíte-li na někoho mluvicího jazykem alespoň vzdáleně se podobajícímu angličtině.
Sem, tam si člověk pronajme mikro busík jako je tento. Potom však počítejte s tím, že neplatíte jen za přepravu, ale i za požitek z jízdy. Jízda se mnohdy může podobat známým atrakcím z poutí jako horské dráze nebo elektrickým autíčkům narážejícím do sebe.Člověk si tak připadá. To pak vychutnáte dvojnásob čaj v klidu a ve stínu stromů v krásné meditační zahradě s pocitem přežití...
Že v silničním provozu platí jediný předpis a to trub ať o tobě ostatní vědí, to je to co člověk po čase začne chápat. Když vidíte přeplněné víceproudovky, obrovské křižovatky, auta jezdící v protisměru, vše jakoby se odehrávalo v naprostém chaosu. Jeden z taxikářů, kterého jsme zastavili, tipovali jsme ho na 14let, neuměl číst a neměl ani řidičák. Měl však taxík, věděl kde je plyn a volant, tak jezdil!
Nejsilnějším zážitkem, kdy jsem se loučil se životem, byla cesta po čtyř proudé dálnici s řidičem autobusu námi mu přidělenou přezdívkou "kamikadze". V jednu chvili se před námi dálnice uzavřela a všechny pruhy byly zaplněné předjíždějícími auty v protisměru. Rychlost předjiždějících aut se však lišila v řádech desetin KM v hodině, takže jeli podél sebe...Náš řidič, když už se vzdálenost od protijedoucích aut nebezpečně snižila, začal jednat. Troubil!!! A přidal plyn. V tento okamžik jsme se všichni znovu narodili. Protijedoucí auto jsme míjeli o centimetry, když naposlední chvíli uhnulo. Více vyprávění naleznete v rubrice "Dopisní holubice z Číny" která bude co nevidět v provozu.
No comments:
Post a Comment